V jednoduchosti je krása, v přehnané inovaci ne

14. září 2017 v 21:35 | Piňacoláda |  Piňacoláda uvažuje
Vida, asi už mám koho zdravit

Ahoj přátelé a čtenáři.

Dnes bych se chtěla maličko rozepsat o tématu, který mě napadl při upravování mého dokonalého designu. Avšak stále si myslím, že by to něco chtělo. Možná profesionála, který by to vylpšil.

Proč je tento svět tak strašně přeplácaný? Na ulicích visejí bilboardy, všude letáky, v supermarketech 30 druhů toaletního papíru, s motýlkama, s beruškama, zelený, oranžový, modrý, s vůní heřmánku... Proboha není jedno do čeho si člověk utře zadek? Přiznávám, mám ráda pohodlí. Tudíž kupuji minimálně 2 vrstvý, ale obrázky, vůni, barvu na tom opravdu nepotřebuji. Poslouží uplně stejně. Domy jsou barevné, někdy barvami, které bych si nevzala ani na ponožkách. Křiklavý zelená, modrá, fialová. Zmizeli obyčejné domy. Staví se pomalu chrámy a domy různých tvarů, které jsme se ani ve školce neučili pojmenovat. Ve světě je chaos. Lidé se honí za stále novýma a novýma věcma. A proč? Protože vyšel nový tip mobilu, nová barva svetru, který už mám ale ve skříni ve 3 barvách? Svět je přeplněm nepotebnými věcmi. Svět je pohlcen naší touhou po stále lepšíma materiálníma věcma. Kupujeme si čím dál více ozdobené kryty na telefon, ručníky, příbory, vše musí mít nějaký motiv, nějakou tu ozdůbku. Jsme rozmazlení a už nám nestačí obyčejné, jednoduché věci.

Mám ráda jednoduché oblečení, boty, doplňky. Telefon mám již 2 roky a nezajímá mě, že ho vynalezli ještě v růžové a modré barvě. A už vůbec mi nevadí, že to není ajfon. Jednoduché věci mají své kouzlo, svou krásu. Proč se nynějším dětem, nynější generaci nelíbí staré pohádky, jako jsou Bob a bobek, Krteček, křemílek a Vochomůrka, Rákosníček... ? Mám osmiletého bráchu a ten frčí na nových pohádkách, které jsou plné násilí, ubližování, ponižování. Podle mého názoru to ani nejsou pohádky pro děti, ale běží to denně v TV. A dokonce v čas, odpolední, který je právě pro děti. Nynější pohádky dětem nepřinesou tu radost jako nám. Nejsem zas až tak stará, je mi 22 let, ale i přesto na své dětství vzpomínám velmi ráda.


Chodili jsme na pískoviště, prolézačky, Tablet, notebook a Minecraft pro nás bylo cizí slovo. Od bráchy bydlím 300km. Když si s ním volám, ptá se mě, jakou mám nejraději hru. Odpovídám mu. Ty, Jeníčku ale já žádnou hru nehraju a on mě odpovídá. A co děláš odpoledne nebo když máš volno? Honzíku, víš já ráda čtu. Aha. Naše konverzace skončí, protože on knihy a čtení nemá moc rád. Poslala jsem mu knihu, mojí nejoblíbenější z dětství. Dášenka čili život štěněte. Mamka mi psala sms, že moc děkuje za knihu, ale že jí Honzík řekl, že si jí může přečíst sama, achjo, takže příště k narozeninám, svátku, vánocům spíš nejnovější hru na nejnovější hrací konzoli, jak jinak. A nebo nový model tabletu.

S mým drahým poslední dobou často hrajeme společenské hry. Takové ty jednoduché, obyčejné. Oblíbili jsme si hlavně hru Logik. No, když jsem jí před nějakou dobou byla kupovat v hračkářství, poslali mě pryč. Toto nevedem, to je retro. A já na to jen s otevřenými ústy AHA. Musela jsem jí shánět dál. S trochou štěstí jsem jí sehanla. Byl to boj. Také máme rádi Dostihy a sázky, ale to nás baví spíše s naší partou kamarádů. Nebo mikádo. Vědí dnešní děti co to je ? Dnes celý den v Tv běží reklama na Monopoly junior. Děti si mohou dokonce vybrat jestli chtějí monopoly Frozen (Ledové království) a nebo Cars. Asi budou zkupovat pohádkové postavy. Nevím. Ty obyčejné, jednoduché by možná stačili... Ne ?

Prodejci těchto her z rodičů a běžných smrtelníků akorát tahají prachy a těch je zatraceně málo. Jen miliardář dokáže mít vše inovativní, vždyť v tomto světě se inovuje každou minutu, vteřinu. Proto zůstanu u svých starých her, mobilů a nakonec asi i u oblečení. Však retro se vrací do módy.

A tak doufám, milý čtenáři, že se vám líbí můj jednoduchý design a staromódní názory.

Piňacoláda

Za hrubky se omlouvám, obrázky čerpán na Pinterest.com

 

A toto tíží mé srdce.

13. září 2017 v 11:30 | Piňacoláda |  A to je můj život
Pozdrav do neznáma.

Tak to vypadá, že nikoho zatím můj život nezajímá. Jak by taky mohl. Pod tímto jménem mě nikdo nikdy neznal a znát možná ani nebude. Dnes mám noční, to znamená celý den volno. Do šesti hodin. Což by mohlo být fajn, pokud na to alespoň do pěti nebudu myslet. Já jsem již z mé dosavadní práce velice vypsychlá. Ono je to těžké. Ale co už, měsíc nějak přežiju. Nyní sedím u gauče, na takovém mém oblibeném místě a čekám až má drahá polovička přijde z práce, na oběd, a pak samozřejmě ještě pokračuje. Máme neustále takový čekací vztah. Já na něj vlastně pořád čekám. Sedím, čekám, přijde, chviličku jsme spolu a zase odchází. Ale myslet pozitivně mi již docela jde. Však zase přijde, na chviličku. Když mám noční tak je to vůbec blbé, protože se za ten den vidíme hodinu. Třeba, nebo dvě, jak to vyjde. Ale těším se, až budu mít novou práci, tak budu mít noční také, ale až od osmi. To znamená, že se uvidíme o dvě hodiny déle. Náš vztah se zase o něco utuží. I když nad tím přemýšlím, on to ani nepotřebuje. Náš vztah je z 99 procent dokonalý.


Dnes jsem vstávala asi kolem deváté. Udělala jsem si královskou snídani a pustila si k tomu film (Dítě Bridgit Jonesové) a docela jsem se u toho bavila. Mohu vám ho vřele doporučit, pokud chcete zůstat pozitivní. Protože to, co se ve filmu dělo jí, se vám snad nestane. A pokud se vám stane jen jediná věc z celého filmu tak co pořád není taková katastrofa.

Taky znáte ten pocit, když nad něčím přemýšlíte a někdo na vás začne mluvit a vy vůbec nevíte o čem mluvil, co po vás chce? Je to docela fópá lidské komunikace, tímto může zcela uvadnout. Tázající se může naštvat, otázku nezopakovat a pokud to navíc zatajíte, že nevíte, na co se ptal, je to vlastně klesnutí i lidské důvěry, takže na to pozor. Pozor na vaši pozornost. Udržujte komunikaci, protože komunikace je velice důležitá pro všechny vztahy na světě.

Víte, jak strašná je jazyková bariéra? Určitě to většina z vás pocítila ve své práci, teď se cizinci cpou už všude. Jsou i v nemocnicích, domovech důchodců, fabrikách ( zde to podle mého názoru moc nevadí) Prací je hodně a lidí, kteří chtějí pracovat málo. Nezaměstnaní, kteří práci nemají, ji nechtějí, to je můj osobní názor. A ti, kteří práci hledají a nemůžou najít, hledají špatně. Nebo mají prostě jen vysoké nároky, poždavky a jsou nepřispůsobivý.

Má drahá polovička dorazila, čili další na srdci mi tížící problémy probereme příště, třeba mě již někdo další bude číst.

PS: kdyby ste někdo věděl o někom, kdo dělá design celého blogu a je trochu důvěryhodný, dejte mi prosím vědět, poteřbovala bych to, jako sůl.

Piňacoláda

Piňacoláda je na světě. Opět.

12. září 2017 v 17:20 | Piňacoláda |  A to je můj život
Ahoj světe, ahoj blogeři, ahoj lidičky,...
Jste tu?


Ahoj, jo, ano, už jsem to psala, ale jsem slušně vychovaná, a protože jsem slušně vychovaná, představím se vám. Nyní jsem asi 10 minut přemýšlela nad tím, jak by se mi asi mohlo říkat. Opravdu nevím. Tak budu Piňacoláda. Ač ji nemám ráda, asi nikdo s takovým jménem tu není a pokud je, předem se mu omlouvám. Kdysi jsem měla blog. Ještě jako malá holka a psala jsem o životě, rodině, přátelství, mých touhách. Bylo zde ještě více chyb než nyní a bylo tady moc soukromý, které se nelíbilo mé rodině. Musela jsem ho zušit. Ale byla to moje vášeň, můj druhý, opravdový život. Moji tehdejší SB mě milovali a já milovala je. Každý den jsem napsala článek. Byly často primitivní, ale říkali něco o mě. A na mě teď, po dlouhatánské době přišla chuť se někomu vypsat. Založení tohoto blogu trvalo chvilku. A mě je prozatím jedno, jak vypadá můj design. Opravdu. Já mám teď chuť psát. Věty, řádky, odstavce. Chci vám sdělit, jak chci žít svůj pozitivní život, jak chci mít tzv. positive vibes a nedaří se mi to. Tak v pátek mi například šéfová nabídla, i přesto, že jsem ve výpovědní době jinou pracovní pozici, řekla jsem jí totiž, jak moc jsem vyčerpaná a jak moc svou práci nezvládám, což je mimochodem krutá pravda. V pondělí se jí to jži tolik nelíbilo, měla totiž své dny. Nálada hýbe světem a svět je takový, jak se lidé vyspí, probudí, jaký mají den. A to mi trochu vadí. Já se taky každý den neusmívám, vlastně mám někdy zvláštní stavy úzkosti, ale snažím se s tím něco dělat a nezatahovat do toho své okolí. Můj partner by o tom možná mohl povídat... Promiň zlato, řekla bych mu, pokud by to někdy četl. Ale v práci prostě jsem profesion
ální. Ano promiňte, mě se ta věta před touhle tak moc nelíbí. Nejsem spisovatel, ale zpátky k tématu. V práci se snažím mít p
rofesionální úsměv, kteří moji klienti potřebují. My opravdu nemůžeme za to, že v našem domově jsou. A já nemůžu za to, že mám již první příznaky syndromu vyhoření. A nebo, nebo jsem si jen našla práci, která mě bude více bavit, která bude moje vysněná? Nevím, asi od obojího trochu.


Mnozí si stěžují na dnešní propršené počasí, ale proč? Však matka příroda si taky někdy musí poplakat a všem živým rostlinám a tvorům to nepřinese vůbec ni špatného, je to jen lehký, podzimní deštík. to je nepřizpůsobivost našeho národa, možná světa. My lidé si totiž stěžujeme na déšť když prší, na sluníčko, když je nám moc teplo, na vítr, mraky, mlhu, zataženo. A co vlastně chceme? Co vlastně chceme? Umíte na to někdo odpovědět? Já když čtu, slyším, poslouchám ty názory dnešních lidí, mrazí mě. Vše je pro nás špatné, nic se nám nelíbí. A já mám pak v tomto světě mít své vysněné positiv vibes ? Jde/lze to vůbec?

Prozatím se s vámi rozloučím, mám osobní povinosti, musím jít naproti mé lásce, zaslouží si to, za to, že mě učí býti lepším, pozitivním člověkem, poněvadž a protože proč se stresovat? Proč? Svět se nezboří, když šéfa pošlete na dovolenou do Prčic.

Ahoj, čau, Piňacoláda

PS: večer se možná podívám na ten design. Snad to ještě umím.

Kam dál

Reklama